V rámci mobility do Slovinska jsem měl možnost stínovat a seznámit se s principy výuky na lesní základní škole Snu Samorog na okraji slovinského hlavního města – Lublaně. Lesní škola představuje typ školy, s kterou nemám žádné zkušenosti nejen já, ale také většina českých učitelů, neboť tento typ školy v České republice nenajdeme (máme lesní školky, školy jsou ale raritou).

Děti v rámci lesních škol tráví většinu školního roku v prostředí lesa a do školní budovy, která slouží především jako zázemí, se téměř nepodívají. Během stínování slovinských kolegů jsem vypozoroval především tři zásadní aspekty práce s dětmi – samostatnost, zodpovědnost, psychická pohoda. Významnou roli hrál také vztah rodičů ke škole a jejich participace na jejím chodu. Protože mě tyto vypozorované skutečnosti zaujaly, poptal jsem se na zavedené pořádky jedné z tamějších učitelek, s kterou jsem následně o fungování lesní školy diskutoval téměř hodinu.

Rozvoj v osobnostní a sociální výchově a dalších klíčových kompetencích spočíval v tom, že děti se téměř o vše staraly samy, případně se do vykonávání dalších činností nějakým způsobem zapojily. Pokud mají hlad, musí si ze zázemí do lesa dovézt jídlo a náčiní, které si v lese ještě samy dodělají. Samy udržují táborový oheň, děti od šesti let pracují s pilou, sekyrou a dalšími nástroji, které si v rukou našich dětí v tomto věku dovedeme představit těžko. Děti se podílely na výstavbě záchodu, přístřešku a dalších stavebních prvků, které v lese pro potřeby školy fungují. Vše navíc z udržitelných materiálů. Žáci na principu odměn a trestů již od útlého mládí vnímají důsledky svého jednání, což mimořádně posiluje zmiňovanou zodpovědnost, současně se významně rozvijí a upevňuje jejich vztah k životnímu prostředí.

Výuka jednotlivých předmětů probíhá jako v klasické škole, důraz se klade především na názornost a praktičnost. Pokud to však nejde jinak, přijde vhod i pracovní sešit, jako například v hodině matematiky. Neexistence místností a příroda všude kolem vedou ke skutečnosti, že se téměř nesetkáme s výchovnými problémy. Pokud se některý z žáků unaví, nesoustředí se, nedělá, co má, jde se „vyblbnout“ na pár minut do lesa a je po problému.

Celý výukový proces vrcholí povinnými zkouškami v nedaleké základní škole, kde se ověřuje naplnění výstupů z výuky. Dle paní učitelky, s kterou jsem se bavil, žáci dosahují v těchto přezkoušeních nadprůměrných výsledků. Současně jsou výrazně dále v psychickém rozvoji, učitelé úspěšně bojují se závislostí dnešní mládeže na mobilních telefonech, což také vede k výrazně lepší psychické pohodě u svých žáků.

Jsem rád, že jsem měl možnost stínovat a diskutovat fungování výuky v rámci této alternativní školy, pobrat mnoho námětů pro výuku svých předmětů a práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami.

Vojtěch Hanák